Popis naší Grónské expedice

Popis naší Grónské expedice

Jsem nějak neměl náladu sem napsat jak dopadla ta naše báječná výprava do Grónska, no … takže teď mám chvilku, abych tu něco napsal. Štěstí nám přálo a všechno nám vyšlo podle plánu i když strach tu trošku byl. Společnost SkyEurope byla na nás hodná a zkrachovala, až o pár měsíců později. Šok mi těsně před odletem způsobily SAS aerolinky, které všechny lety do Grónska zrušily a převedli na Air Greenland, ale nakonec se vše vyřešilo.
První den naší cesty jsme strávili v Kodani, kde jsme si koupili Kopenhagen card s kterou jsme měli zdarma hromadnou dopravu a některé vstupy na Kopenhagen atrakce. Takže jsme se odpoledne procházeli centrem a večír jsme se zabavili v zábavném parku Tivoli. Nakonec jsem přespali na letišti, kde jsme nebyli jediní, kdo tu přespával a čekal na ranní odlety. Ráno jsme dali malou snídani u moře a odpoledne nás přivítalo slunečné Grónské počasí. Hned jsme si to namířili do obchodu, kde jsme udělali malý nákup. Především líh na vaření, kterého jsem koupil málo. Možná by litr lihu stačil, ale to by jsme si nesměli ohřívat tolik čaje. Ledové vody se moc nenapijete a teplý nápoj vám v chladném počasí zvedne náladu a nabije novou energií. Naštěstí po cestě v chatkách bylo dost odloženého lihu, který jsme měnili za svíčky, sirky a jídlo.
První grónskou noc jsme prospali v Kangerlussuaq kempu pět set metrů od letiště. Ráno v 8:00 na nás čekal offroad "Kangerlussuaq Tourism", který nás za 500 DKK odvezl na začátek deseti denní túry do Sisimiutu. Bylo krásné slunečné počasí bez mráčků a občas se do nás opřel studený vánek. Řidič nás vysadil na kopci kousek nad "Kelly Ville" a ukázal prstem na mohylu z kamení, "...tam je první mohyla, která značí cestu do Sisimiutu." Každý nese na zádech plný náklad nejrůznějších blbostí a především jídla. Takže se naše záda prohýbají pod tíhou cca 30 kilo a popruhy se krutě zařezávají do ramen. Ale říkáme si že je to pořád legrace oproti například vojákům ze speciálních jednotek, kteří prý na zádech nesou trojnásobnou zátěž. S tak těžkým baťohem nejsme schopni ujít více jak 1 kilák, pak následuje přestávka, především trpí ramena a záda. Dohromady sebou neseme 14 kilo jídla. Po první nejistotě s navigačními nástroji se Dominika stává navigačním důstojníkem a vede nás k cíli. Neseme si sebou mapu, GPS a kompas, který se vzhledem magnetické deklinaci a krajině bez stromů stává celkem zbytečný. Krajina kolem Kangerlussuaq je suchá a prašná, je to taková kopcovitá polopoušť. Pomalu sestupujeme dolů z prvního kopce k jednomu z mnoha jezer, kterých po čas cesty mineme desítky. První den dáváme 15 kiláků, což je velmi slušný výkon vzhledem k tomu co neseme na zádech, ale čeká nás mnohem těžší terén. Táboříme za prvním brodem, abychom ho zdolali museli jsme si sundat boty. Vaříme těstoviny ve vařiči Trangia, dochucené masovým bujónem a sýrem. Brali jsme si sebou i těžší potraviny, onu jíst pořád suchou jednotvárnou stravu moc pohodě nepřidá a brzo se přejí, a i tak jsem půl roku těstoviny po tomto výletu nemusel.
I druhý den byl krásný slunečný a my jsme se po malé snídani vydali k velkému jezeru Amitsorsuaq. Cestou jsme pořád potkávali docela dost turistů, což nás docela překvapilo, ale čím více jsme se vzdalovali od Kangerlussuaqu tím víc na nás dopadala samota divočiny a pak každé setkání s člověkem bylo zajímavé a i trochu příjemné, jelikož jsem si trochu pokecali a navzájem jsme si vyměňovali informace o cestě před námi a za námi. U jezera Amitsorsuaq jsme si mohli vybrat kánoi, naložit věci do loďky a ulehčit tak našim zádům. Jezero bylo klidné a okolí pohádkové. Dominika měla trochu strach, ale statečně ho překonala a bez problémů jsme odpádlovali do našeho dalšího tábořiště.
Sluníčko na nás svítilo i třetí den, ale zvedl se docela silný vítr, který na jezeře proti nám vytvářel velké vlny. A tak jsme vzdali pádlování a vydali se kolem jezera pěšky. Večír jsme dorazili do velké chatky na konci jezera. Přespali jsme v kuchyni, kde nás v půl dvanácté v noci probudili velmi hluční Inuité(Eskymáci).
Čtvrtý den ráno byl místy zamračený a na některých místech bylo jezero přikryto mlhou, ale do odpoledne se obloha vyčistila a zas nás ohřívalo sluníčko. Opouštíme jezero Amitsorsuaq a pokračujeme směrem k jezeru Kangerluatsiarsuaq. Nad jezerem jsme si zrovna dávali čaj, když jsem v dálce s pozoroval velkého soba, pomalu se blížil k nám. Byly jsme potichu jako myšky, aby nás nezpozoroval a přiblížil se k nám co nejblíže. Sob nás nakonec asi zvětřil a dal se na útěk, ale povedlo se nám pár fotek, máme tedy důkaz, že jsme viděli divokého soba.
Cesta se občas ztratí, pak je chůze po drnech trávy, mechu a borůvčí velmi obtížná. To pak treker prohlíží okolí, hledá cestu a kamenné mohylky. Při navigaci hlavně pomáhala mapa a naše GPSka, kde byla uložena ACT cesta z wikiloc.com. No a nesmím zapomenout na báječnou navigátorku, která mě doprovázela, bez Dominiky bych asi zabloudil. Na konci dne stoupáme do hor, kde u malého jezírka rozbíjíme stan. Po večeři jsme se zavrtali do spacáku a upadli do tvrdého spánku, tak jsme byli vyčerpaní.
Pátý den je zas nádherné počasí a i přes studený vítr, nic nám nekazí náladu. U chatky v horách se potkáváme s partičkou mladých Dánů a dávám se s jedním z nich do řeči, který je tu nalehko (bez stanu) s třemi blonďatými slečnami. Jdou opačný směrem do Kangerlussuaqu a tak je opouštíme a šplháme přes členité hory směrem k velkým bažinám, které nám nahánějí strach. Sestup k bažinám ze strmého svahu byl obtížný, ale zvládli jsme to bez pádu a zranění. Zpočátku vypadala bažina nebezpečně, ale po chvilce zjišťujeme, že asi díky suchu vyschla a tak se pomalu přibližujeme k novému mostu, který vede přes docela širokou řeku, kterou by vzhledem k její ledové teplotě a hloubce, nebylo lehké přebrodit. Nakonec jsme dorazili k mostu a společně se radujeme nad překonanou obtížnou překážkou. Počasí se nám kazí a tak spěcháme se ukrýt do útulné chatky, kde strávím noc.
Probouzíme se do sychravého počasí a tak se uplatňuje naše výbava do deštivého počasí. Přestože jen mrholí, počasí je nepříjemné vlhké a studené. Přecházím další hory a táboříme v nádherném údolí u jezera. Když rozbíjíme stan, mine nás jeden Anglán který s námi prohodí pár slov a pokračuje svižným tempem k chatce. Byl to jediný člověk, kterého jsme ten den potkali.
Ráno je studené a zamlžené, plahočíme se údolím Nerumag a přejeme si aby začalo svítit slunce, které se stále schovávalo za mraky, zamračené oblohy už jsme měli dost. Odpoledne se to začalo nad námi trhat a krajina, díky prodírajícímu se světlu přes mraky, začala hrát nádhernými barvami. Škoda že to náš malý foťák nezachytil. Krátká přestávka a oběd v chatce nám zvedne náladu, ukryli jsme se zde před dotěrným hmyzem. Můžeme si zde v klidu vypít čaj a zobnout něco z našich zásob. Společnost nám dělali malí ptáčci, kteří si nás přes okno zvědavě prohlíželi. Na konci dne jsme trošku sešli z cesty, minuli jsme sestup do údolí, takže rozbíjíme stan v horách u vodopádu, opravdu moc nádherné místo.
Už jsme více jak týden na cestě uprostřed opravdové divočiny. Krajina v Grónsku je opravdu výjimečná a panenská. Na jednu stranu jednotvárná, ale množství jezer a arktické slunce občas rozehraje neuvěřitelnou hru barev a pak jsem si připadal jako v pohádce. Sestupujeme pomalu dolů do údolí Nerumag a pokračujeme dále přes bažiny a brody. Pomalu nabíráme vodu do bot a tak i přes důkladné promazaní, máme boty vlhké. Míjíme další chatku v údolí Nerumaq a vrháme se do studené řeky. Brod přes řeku u chatky nás donutil sundat boty a tak jsme museli svá chodidla ponořit do ledové vody. Okolí kolem nás se proměnilo je více zelené a dokonce nás cesta zavedla do pralesa dvoumetrových vrb. Na dalším brodu jsem se málem vykoupal, ale nakonec jsem to zvládnul s troškou vody v botách. Ten den byl plný brodů a ke konci dne na nás čekala nebezpečná bažina. Bažiny jsme zpočátku přecházeli velmi opatrně a pokud to šlo snažili jsme se je obcházet. Později jsme volili skákání na trsy trávy nebo rychlý přechod s dlouhými kroky tak aby co nejvíc byla rozložena naše váha. Občas se ale výběr místa nepovedl a bota skončila po kotníky ve vodě a v bahně. Pár kilometrů před fjordem Kangerluarsuk Tulleq jsme narazili na pohádkové místo u řeky. Toto místo bylo doslova nádherné, plus počasí a krásný západ slunce, dodával tomuto místu fantastické barvy. Když se člověk přiblížil k břehu řeky vyplašil kolikrát sivena arktického. Párkrát mě pěkně vylekalo šplouchnutí, když tato pstruhovitá ryba vyskočila nad hladinu. Takže tu rozbíjíme stan a vaříme večeři. Dominika moc nejí má strach, že nám dojdou zásoby a proto šetří na horší časy.
Další den mám zas nad sebou krásně modrou oblohu. Po krátké snídani pokračujeme k jezeru u fjordu Kangerluarsuk Tulleq, které je prý vyhledávanou lokalitou rybářů pro lov sivena arktického. Procházíme kolem nádherné pohádkové písečné pláže, kde si dávám malou pauzičku na oběd. Pak nás čekal výstup nad jezero, který byl završený nádherným pohledem na fjord. Cesta podél fjordu byla velmi náročná, obsahovala spousty nebezpečných klesání a stoupání, brodění řek a bažin. Pro mě asi nejnebezpečnější úsek cesty. Tak trochu jsem se už viděl v Sisimiutu a cítil, že tato cesta už brzo skončí, ale nesměli jsme polevit v ostražitosti. Svah byl strmý a jediný chybný krok mohl znamenat komplikace nebo zranění. Pořád jsem cítil sílu batohu, který už sice nebyl tak těžký jako na začátku cesty, ale pořád měl kolem 20 Kg. Při jedné malé přestávce jsme se zadívali na horský masiv před námi, poslední přírodní překážka a budeme v cíli. Za těmito kopečky je už Sisimiut, těšíme se na město, civilizaci, obchody s dobrým jídlem a pivko! Výstup do hor Qerrortusup Majorita je náročný a po hodince šplhání jsme v horách. Uvítal nás studený vítr a ostrůvky sněhu. Tábořili jsme u malého horského jezírka, zas se budu opakovat, bylo to pohádkové místo. Ten večír jsem se strašně moc těšil na večeři, takový jsem měl hlad. Usínáme s vědomím, že zítra dáme poslední část cesty a úspěšně dorazíme do Sisimiutu. Je zajímavé jak moc se člověk dokáže těšit na obyčejné pivko a chleba, po deseti denním kempování v divočině.
Desátý a poslední den naší nejdelší tury v životě jsme zakončili v Sisimiutu, ale ještě před tím jsem museli přejít hory a sejít dolů do města. Cestu z Kangerlussuaq do Sisimiutu jsme zvládli za 10 dní. Stačilo nám našich 14Kg potravin, které jsme ušetřili na další dny v Grónsku, něco jsme před cesto zpět vyhodili a pár potravin jsme dokonce vezli zpět. Ráno jsme snídali horký čaj, sladké bio sušenky, nebo klasické tatranky. Odpoledne jsme si dali sýr(dokud nezmizel) se suchary. Problém je, že u mě v batohu moc dlouho sýr nevydrží, takže pak už to byly jen suchary a to co mi dala ze svých železných zásob Dominika. Večír většinou byl nejlepší na ten jsem se těšil nejvíce. To se vařili těstoviny, které byly dochuceny bujónem, sušenou smaženo cibulí, sušenými rajčaty, kečupem a parmazánem. Samozřejmě, některé lahůdky nevydrželi v batohu až do Sisimiutu. Musím přiznat, že jsem měl pořád hlad, musel jsem žaludek klamat cucáním bonbónů, ukusováním sušeného ovoce nebo jsem do sebe ládoval oříšky. Takže k večeru jsem už myslel jen na večeři. Dominika měla s jídlem opačné pocity, ze strachu že jídlo nebude, tedy že ho možná máme málo, z jejího batohu neubývalo jídlo tak rychle jak z mého. Prý neměla hlad. Když máme město na dohled vytahujeme naší plastovou láhev s Fernetem a slavíme úspěšné dokončení cesty. Do města dorazím odpoledne, razíme si to netrpělivě do místního SPARu a kupujeme pivko, chleba a kus sýra. V Grónsku je pro nás velmi draho, takže proto tak malý nákup na velkou oslavu. Sisimiut je vyhlášením místem pro chov tažných psů. Blízko kempu pro turisty je obrovský prostor, který zabírají psí boudy. Je tu možná stovky psů, kteří jsou uvázání na cca 3 metrových řetězech. Občas se objeví i toulavý neuvázaný pes. Štěňata jsou většinou volně. Občas psy něco rozruší a spustí neuvěritelný chorál vytí a štěkání. Cestou do kempu na Dominiku utočí mazlivá roztomilá štěňata. Chtěla si vzít jedno domů, tak jsem jí to musel rozmluvit.
Další dny jsme strávili v Sisimiutu a relaxovali zde po namáhavé cestě. Před odletem do Kangerlussuaq jsme ještě stihli ochutnat místní specialitu. Rozbili jsme stan v kempu vedle letiště. Byla slunečná neděle, takže si tu pár Gróňanů dělalo piknik. Před večerem k nám přišla jedna Inuitka a nabídla nám polévku. Nabídku jsme samozřejmě neodmítli a s chutí jsme toto masité jídlo snědli. Domníváme se, že se jedná o tradiční jídlo Gróňanů suaassat, tulení vývar s rýží a cibulí.
Do Kangerlussuaqu jsme dorazili podle plánu, takže jsme měli ještě čas se podívat na Russelův ledovec, ke kterému vede prašná silnici. Měli jsme štěstí, jelikož v polovině cesty jsme chytli stopa, takže jsme se kousek svezli. Ledovec nás nadchnul, jeho impozantní několik metrové stěny budí velký respekt, proto jsme ho pozorovali z dostatečné vzdálenosti. I my jsme zažili ono praskání a hřmění, když se trhá ledovcová stěna a ledové kusy padají dolů. Rozhodli jsme se vrátit kolem jezer Aajuitsup Tasia a přespat u jezera Sanningasoq, kde jsme předpokládali lepší kvalitu vody. Na mapě bylo toto místo označeno červený trojúhelníkem, takže tábořiště. Cesta zpět do Kangerlussuaqu byla náročná, ale zas z vrcholů byly krásné pohledy na jezero a ledovec. Tábořiště u jezera Sanningasoq bylo moc, moc krásným místem s písečnou pláží a křišťálově čistou vodou v jezeře.
Poslední noc jsme se rozhodli i přes zdejší drahotu, strávit v hostelu Old Camp, abychom se vysprchovali a odpočinuli před dlouhou cestou zpět. Hostel Old Camp není úplně klasickým hostelem a i cena za osobu a noc 350 DKK není zrovna hostelová.
Grónsko a především turu Arctic Circle Trail doporučuji všem cestovatelům s dobrodružnou povahou, kteří mají rádi aktivní dovolenou. Není to zrovna lehká procházka, tedy vyžaduje určitou přípravu a vybavení, ale myslím že každý trošku fyzicky zdatný turista ji bez problémů zvládne. Jen bych doporučoval nepodcenit přípravu a předem si vyzkoušet vaší výbavu a fyzičku v našich horách. Takže přeji vám příjemnou cestu a možná se potkáme příští rok na Islandu. Pokud se vám chce můžete se mrknout na fotky zde.